Do Rumunska? Tam Vás okradou, zabijí a znásilní! Takhle začínají většinou reakce rodičů, kam se jejich ratolesti chystají na dovolenou. Většina z nás se neobešla bez takovýchto prognóz naší cesty do východních Karpat v Rumunsku. Dlouho jsme se rozhodovali, kam asi pojedem. Rumunsko má neomezené možnosti pro trekování, proto je stále více navštěvováno turisty a dobrodruhy. My jsme se ale rozhodli jet tam, kam žádné cestovky nejezdí. Jednoznačně vyhrálo pohoří Maramures. Pohoří Maramures najdete na severu Rumunska na hranicích s Ukrajinou. Omezeným počtem turistů jsme si byli téměř jisti. Nedají se totiž sehnat ani pořádné topografické mapky. Musel nám pouze stačit náčrt hřebenu z ”Průvodce po rumunských horách”. Takže po uklidnění rodičů, že nám ale vůbec nic nehrozí kromě kufrování, jsme v pátek večer odjeli z Třineckého nádraží za dalším dobrodružstvím….

Bylo nás šest. Já, Lenka, Honza, Toňa, Radan a Bára. Z Třince jsme odjeli vlakem do Košic. Celou noc jsme strávili čtením a pospáváním. Ráno v Košicích ještě všechno spalo, ale aspoň jsme měli čas se umýt, nasnídat a zjistit, jak dále. Měli jsme štěstí. Za necelé dvě hodinky nám odjížděl autobus do Miškolce. Cesta autobusem trvala zhruba tři hodiny. Vysadili nás na autobusovém nádraží, hned naproti obrovského sobotního trhu. Spousta obrovských melounů, ovoce, zeleniny, kuřat ( živých i zardoušených ), ryb, hub, květin…..no prostě paráda…když zrovna nemáte ani forint a směnárnu nemůžete najít. Nakonec Honza rozhodnul a vybrali jsme peníze z automatu. Aspoň jsme mohli odjet tramvají na nádraží a koupit lístky směr Nyiegerhaza. Měli jsme čas nějaké dvě hodinky. Do města to byly pouze čtyři stanice tramvají, a tak jsme načerno jeli zpět do centra. Město bylo opravdu hezké, ale co s naleštěnými obchody, když toužíte po horách a tichu? Ve městě jsme poslali e-mail a na poslední chvíli chytili tramvaj zpět na nádraží. Zákon schválnosti ale opravdu existuje a když se nejvíc spěcháte, tak se nestačíte divit, když se v předposlední stanici za vámi objeví revizor….Okamžitě jsme vyběhli z tramvaje a sprintovali k nádraží. V předu já, pak Lenka a nakonec Radan s Bárou. Doběhl jsem k Honzovi a Toni slunících se na trávě před nádražím a vysvětlil situaci ještě spícímu Honzovi. Ten balí karimatku, já popadnu bágl Radanovi a ženem na peron. První čtyři skáčeme do vlaku, ale Radan s Bárou nikde. Sprintem se vracím do budovy, ale není po nich vidu, slechu. Honem utíkám zpátky k vlaku. Pořád tam nejsou a vlak se rozjíždí. Rychle vyhazujeme bágly z vlaku. Za chvíli se vynoří ztracený pár a diví se, že nás ve vlaku nemohli najít. Nakonec po vydychání nad cigárem a studeným pivem čekáme na další vlak. Za dvě hodinky přijíždí další, ale příšerně plný. Průvodčí nás posílá do první třídy, kde je poněkud volněji, a tak se můžeme aspoň postavit do uličky. Při kontrole jízdenek nám nějakým nesrozumitelným jazykem sděluje průvodčí něco o placení. Honza se jí snaží anglicky vysvětlit, že už jsme platili, ale průvodčí anglicky neumí. Pouze škrábe na papír ceny. Když Honza neuspěl anglicky, zkouším to česky, a když přidám ruce, tak si rozumíme. Říkám česky, že nic platit nebudeme a raději přejdeme do dvojky, a tak odchází, ale my ne. Nakonec se vlak vylidnil natolik, že jsme si sedli i ve dvojce. V Nyierhaze jsme potkali skupinku Čechů a ti nám při popíjení tamního piva poradili, jak na Rumuny vyzrát. Dále už jsme pokračovali bez potíží. Měli jsme ale značné zpoždění. V meteszalce jsme ještě stihli poslední vlak, v Czengeru už ale nic nejelo. Nakonec jsme ukecali nějaký náklaďák, který nás odvezl alespoň za vesnici. Vychrápali jsme se pod mostem a ráno se rozdělili do dvojic a stopem projeli až do rumunského Satu Mare. Jako obvykle jsem měl smůlu na buzíka, ale naštěstí se mnou byla Lenka a jeli jsme jen kousek. Zbytek party nás už čekal na nádraží a hlásili, že nám za necelou hodinku jede autobus. Na výměnu lei jsme opět použili Honzovu visa kartu a opět na poslední chvíli chytili autobus. Po upozorněních z internetu, že s autobusy v Rumunsku je to jako v Indii jsme nejdřív jásali, že jsme v něm skoro sami. Bohužel dočasu….V Baia Mare jsme hned přesedli na autobus do Petrove, vesničky již v horách Maramuresh. Vyčerpaní jsme večer sedli do hospody a dojezd hned oslavili.

První noc jsme spali u potoka, který byl na týden posledním místem ke koupání. Rozdělali jsme oheň a najedli se. Ráno jsme šli ještě chvilku po silnici, ale brzo se cesta změnila v kamenitou stezku, která vedla přímo na hřeben. Byla to ale nárazovka na naši fyzičku! Samozřejmě, že jsme šli špatně, ale nakonec jsme se shodli, že výhledy do okolí stojí zato. Cestou jsme potkávali spoustu lidí kosících, sušících a kupících seno, kteří nám ochotně ruskoukrajinsky radili kudy kam. Bez nich bychom tam možná bloudili ještě další týden. Nakonec jsme se utábořili na louce pod naším prvním vrcholem, který měl být podle místních asi dvě hodinky pochodu. Po večeři se přihnala bouřka, k našemu štěstí jediná během našeho trekování po tamních horách. Řádila celou noc, a pak ještě do odpoledne příštího dne, ale aspoň jsme měli čas si zalepit puchýře a namasírovat bolavé nohy. Další den jsme se chystali vystoupit na náš první vrchol, ale nakonec jsme ho nechali nepokořený. Shledali jsme, že stezka vede pod vrcholem a ještě nás čekají vyšší a zajímavější kopečky. Ten den jsme došli k hraničnímu hřebenu. Začali jsme řešit dilema, jak dal. Na ukrajinské straně vedla pohodlná sinice, ale na rumunské byl pouze vylesněný pas borůvek. Nakonec jsme uznali, že nežli se nechat okrást od pohraničníků, tak se radši budeme mořit borůvkami a vysokou trávou. Po celodenním pochodu nám pomalu začala docházet voda, a tak jsme začali hledat kemp. Nejrozumnější se nám zdála salaš nedaleko ( alespoň tak se to zdálo dalekohledem ). Byla opuštěná, ale doufali jsme, že voda tam bude. Stoupali jsme a klesali, až všichni značně unaveni, špinaví od borůvek a s plnou taškou hub dorazili na místo. Vodu jsme nenašli, a tak jsme snědli vše, co se bez vody dá sníst. Zapili to slivovici a rozhodli se druhý den sejít dolů do údolí a nabrat vodu. Ráno jsme ale objevili nedaleko salaše napajedlo, a tak se vše vyřešilo. Nemuseli jsme se vracet do údolí, ale pouze vyšlapat kousek zpátky na hraniční hřeben a pokračovat dál k nejvyššímu vrcholu Farcaul.. Cestou jsme ještě potkali pár Čechů a několikrát nelegálně překročili hranici. Na vrchol to bylo jen pár hodin, ale my jsme už dávno plánovali žranici z masa. Utábořili jsme se tedy kousek od vrcholu, kde jsme objevili salaš a hurá pro maso. Já a Honza jsme se ustanovili vyjednávači a vyrazili do salaše. S bačou jsme začali kecat rusky. Nejprve jsme se ho zeptali na sýr. Niet! Pak na mléko. Niet! Tak jsme začali znova. U nás dengi davaj ovcu! To už začalo fungovat. Nejprve jsme si vybrali ovečku, pak ji zvážil, zaříznul a ještě pozval na kyšku s kukuřičnou kaši. Maso jsme zabalili do igelitu a vyrazili opékat. U ohně jsme ho napíchali na klacky a jako v pravěku opékali. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme se dobře najedli. Další den s plnými žaludky ještě nestráveného masa jsme se vydali dobýt Farcaul. Vyškrábali jsme se do sedla a odtud ve čtyřech vyrazili nalehko nahoru. Výhled byl fantastický, ale hospoda ani teplé párky tam nebyly. Škoda. Cestou zpět jsem opět potkali nějaké Čechy a od rumunských horolezců se dověděli, kudy do údolí a do vesnice Pointe de sub Munte. Tam jsem dorazili k večeru s pomocí jedné babičky, která si nahoru vyšla jen tak na borůvky. Sice nám nestíhala, ale až budu mít šedesát jako ona, tak jí nedoženu ani na vozíčku. Ve vesnici jsme jako obvykle strategicky zvolili hospodu jako náš dočasný tábor. Tam jsme si taky nakrmili žaludky. Zbývalo jen vyřešit dilema, kde budeme spát, ale to nám usnadnila hostinská, která nás pozvala na svou zahrádku, kde jsme si mohli postavit stany. Dopoledne jsme ještě vyrazili k řece se okoupat, vyprat nějaké věci, které se stejně vyprat nepodařilo, nakoupili další zásoby a hurá zpět na kopce. Večer na hřebeni jsme kempovali nad nedalekou chaloupkou, a ještě jsme od hodných lidí dostali sýr a mléko. Další den se z hřebene šlo docela špatně kvůli horku a někteří už cítili, že se blíží více a více ke svým domovům. Na rozcestí jsme ještě zaskočili do hospůdky na pivo, a pak já s Lenkou pokračovali dál a zbytek party se vracel domu. Stopovali jsme směr Visu de Sus, odkud měla odjíždět parní úzkorozchodná lokotka. Stopa jsme chytili hned a ještě k tomu chlápka, který nás pozval na pivo, večeři a ještě zaplatil hotel. Ráno nás dokonce zavezl až k pile, odkud měl vláček odjíždět. Měl jet kolem sedmi,ale jako všude v Rumunsku měl dvouhodinové zpoždění. Nakonec místo parní lokotky jel motoráček, ale to už nám tolik nevadilo. Vláček byl malinký, špinavý a narvaný místními i různými dobrodruhy. Cesta vedla malebným údolím s nádhernými místy na koupání i kempování, ale my se hnali na kopce. Zastavili jsme u nějaké hájovny a tam pojedli oběda a ještě vypili skleničku vodky se strojvedoucím, který nám nebyl schopen říci, kam vlastně jede, jestli je to opravdu pouze zastávka na oběd a vodku, a nebo konečná. Nakonec se vláček rozjel nahoru, a tak jsme do vláčku honem naskočili. U další hájovny jsme po ujištění, že už to jede pouze dolů vystoupili, ale běda! Nebyli jsme vůbec tam, kde jsme měli být, a tak zpátky do vagónu. Jenže ten byl natolik plný, že jsme se museli vecpat k strojvedoucímu,kde už několik lidí bylo. Místo pro nás už nezbylo, a tak nás strojvůdce posadil do strojovny rovnou k motoru. Ještě že tam bylo okénko, jinak bychom se udusili z výfuku, který byl děravý jako reseto. Po pár minutách nás vyhodili na nějaké odbočce, která měla být ta pravá. Cestu jsme našli v pohodě a celé odpoledne se vláčeli z posledních sil do sedla pod Toroiagu. Následující den jsem nalehko zdolali vrchol a celé dopoledne klesali do Biae Borse. Cesta vedla okolo starých opuštěných zlatých dolů. Vypadalo to jako někde na měsíci. Samé vykutané kameni s děr jak v ementále. No prostě horor. Nakonec nás městečko překvapilo smradlavou fabrikou a záchody vytopené vodou až někde ke kotníkům. Ale s tím už se musí v Rumunsku počítat.

Z Borse do Baia Mare nám už večer autobus nejel, a tak jsme stopovali. Párkrát jsme sice platili, ale více jsme jezdili zdarma, a ještě jsme byli pozváni na pivo. Z Baia Mare do Satu Mare jsme jeli vláčkem, a pak minibusem s kšeftařema až do Budapešti. Tam jsme si trošku popletli vlaky a namísto do Bratislavy jsme vyjeli směr Košice. Tak jsme si přesedli a hranice prolezli jinudy než chtěli. K našemu štěstí jsme chytli stopa až do Rožumb eroku a odtud už to je co by kamenem dohodil a zbytek pěšky do Třince. Tak se skončilo naše putování rumunskou divočinou. Večer jsme šťastný návrat zapili u Burka v zahradě….