Střední Amerika 2001

Českou Republiku jsme opustili 16. října 2000 odletem do crazy city New York, kde jsme približně 5 měsíců pracovali a pracovali, a taky plánovali, kde vlastně za vydělané penízky pojedem. Jsme trekaři jak se patří a milovníci přírody, a protože jsme se dočetli, že Kostarika má, co se týká rozlohy, nejvíce národních parků na světě, jednoznačně vyhrála.

27. 4. jsme přiletěli do San Jose ve večerních hodinách, a protože už žádný autobus nejel, byli jsme nuceni zaplatit 10$ za taxi, který nám poradil ten nejhorší a samozřejmě dosti drahý hotel ve městě – hotel Venecia. ( všichni taxikáři nabízejí tenhle hotel, ale nevěřte jim ). Druhý den jsme vyměnili peníze, podívali se do centra, našli autobus, který odjíždí do národního parku Corcovado, a ještě ten den jsme v dopoledních hodinách odjeli vstříc prvnímu dobrodružství.

Národní park Corcovado

Po 10h jízdy autobusem na jihozápad CR jsme se ocitli ve vesničce Puerto Jimenez, kde jsme se ubytovali s našima novýma kamarádama z Německa a na druhý den brzo ráno jsme jeli taxíkem k národnímu parku Corcovado. Corcovado je nejspíš nejkrásnější národní park, který jsme doposud viděli. Říká se, ze ²/₃ všech zvířat žije právě v Corcovadu a věříme tomu. Tolik zvířátek, co jsme viděli, jsme už v žádném z národních parků nenašli. Rovněž pláže a divoká džungle je fascinující. Po 6km jízdy nás tedy taxi vyhodil na začátku národního parku Carate a my jsme po 45minutách chůze po pláži došli do první rangerské stanice La Leona. Pacifik má pláže černé, což jsme shledali velmi zajímavým. Nádherný je kontrast černého písku a zelené vegetace. První den jsme ještě trekovali kolem kempu a na druhý den jsme se již vydali o 17km dál do druhé rangerské stanice La Sirrena. Střídavě jsme šli džungli nebo po nádherných plážích. Za celý den jsme potkali nanejvýš 4 turisty. Cestou nad náma skákaly v neskutečném množství opice. Viděli jsme nějaké ty ptáčky [ ara,tukan...]

Ve stanici La Sirrena jsme zůstali asi 2 noci. Dostali jsme malou mapku se stezkami kolem stanice a mohli jsme zvesela poznávat džungli. Musíme podotknout, že hmyzu tam žije opravdu příliš. Každý den jsme našli na sobě aspoň 10 klíšťat, a to jsme se mazali snad tím nejsilnějším repelentem, jaký se dá ve státech sehnat. Taky jsme si pronajali na pár hodin loďku. Při projížďce jsme viděli tapíra. Nyní velmi vzácné zvíře. Říkali nám, ze i s průvodcem musíte mít obrovské štěstí ho najít. Do třetí rangerské stanice jsme šli 20km. Tam jsme potkali další kamarády ze Seatlu a z Kanady a s němi jsme se vydali do Panamy na ostrovy Bocas del Toro…..

Jak se dostat do Panamy bez viz?

To se Vás nejdřív celník zeptá odkud, že to jste a vy mu odpovíte z České Republiky. On stejně neví, kde to je, a tak začne hledat státy, které potřebují víza s Panamou. A opravdu nás našel, ale pod starým názvem Československo. Toho jsme my hlavy koumavé využili a řekli: “ Ne, ne. My nejsme z Československa. My jsme z České Republiky.” Pan celník zpozorněl, párkrát někde zatelefonoval a jelikož si viditelně s náma nevěděl rady, tak nám dal pouze turistickou kartu za 5$. Doporučovat tenhle způsob ale nikomu nechci, taky to nemuselo vyjít. Měli jsme obrovské štěstí. Navíc jsme měli americké viza v pase, což bylo asi také naše plus, protože Amíci víza do Panamy nepotřebují.

Bocas del Toro

Tyto ostrůvky se nacházejí na severovýchodě Panamy, tentokráte v moři Karibském.Ostrovy byly nádherné, bydleli jsme s lidmi, které jsme potkali už v Corcovado. Večer jsme popíjeli vinko, pivko, místní nám hrál na kytaru a flétnu....byla legrace. Mam pocit, že Středni Amerika je rájem pro Kanaďany. Navíc ¹/₃ Kanaďanů, které jsme potkali, má kořeny v Čechách. První den v Bocas del Toro jsme si půjčili kola a jeli kopečkama na druhy konec ostrova, kde jsme viděli překrásné bílé pláže. Cestou zpátky jsme ještě prozkoumali nějakou jeskyni.

Další den jsme podnikli celodenní výlet loďkou mezi ostrůvky. Viděli jsme delfíny, snorchlovali jsme.Jsou tady nádherné korály, doslova ráj pro potápění. Poslední den jsme si ještě pronajali kajaky. Už neměli kajak pro dva, tak jsem musela pádlovat sama. Kajak mě ale nechtěl moc poslouchat, vlny v moři už vůbec ne, takže z půldenního pádlováni sešlo. Po dvou hodinách mé svaly na rukách přestaly fungovat, tak jsme šli radši na pivo.

V neděli jsme se rozloučili s kamarádama a sami jeli do Davidu, kde jsme zůstali jednu noc a pokračovali do městečka Boquete. 

Boquete, Národní park Barú

Městečko je známe tím, že připomíná jak architekturou, tak ovzduším Švýcarsko. Je tam spousta zahrad a barevných květin, opravdu jako ve Švýcarsku. Většina populace pochází právě ze Švýcarska a dalších koutu Evropy. Sopku Barú, nejvyšší bod Panamy (3478 m.n.m.), jsme nešplhali poté, co jsme se dozvěděli, že nahoře jsou televizní vysílače a nahoru vede normální příjezdová cesta. Zato jsme si půjčili skútr a okolí prozkoumali velmi rychle a bez velké námahy. Ale abychom nevypadali takoví lenoši, tak jsme se rozhodli pro 20km přechod z Boquete do Serro Punta s nejvyšším vrcholem 2500 m.n.m. Bylo to celkem náročné už jenom tím, že stejně jako v Corcovadu jsme si museli naše těžké batohy tahat sebou. Byla to ale nádhera. Pravá džungle. Spoustu řek, mostů, můstků, lávek…Doporučuji vřele.

NP Chirripo

Panamu jsme opustili a vydali se zdolat nejvyšší vrchol Kostariky Chirripo[3820 m.n.m] Jelikož jsme se dopravovali zrovna ve čtvrtek, den před Velikonocema, v San Vitu jsme čekali na autobus marně. Nepřijel. Proto jsme v tomhle městečku zůstali o jednu noc déle a navštívili Botanic gardens, kde mělo být údajně spoustu orchidejí, ale bohužel ještě nevykvetly. V sobotu jsme tedy konečně dojeli do vesničky pod Chirripem San Gerardo de Rivas, zapsali se pro výstup a našli skromný penzion Roca Dura, který je zajímavý tím, že je postaven na obrovském kameni. Ráno jsme vyrazili na zdejší velikán. Cesta byla nádherná. Místy jsme si připadali jako v pohádce o loupežnicích, kde se dokážete velmi rychle ztratit. A vedla pořád nahoru a nahoru....uf, po necelých šesti a půl hodinách jsme dorazili do rangerské stanice Cerro Urán těsně pod vrcholem. Cestou nám bodně pršelo, ale v posledním úseku cesty se mraky stáhly, vysvitlo slunko a my se mohli kochat krásným výhledem na skály a hory kolem nás. Nádhera.

Ráno v 5.30 jsme vyrazili zdolat poslední úsek cesty na vrchol. Počasí nám přálo, obloha skoro bez mráčku. Nahoře jsme měli fascinující výhled na okolní hory. V jednom z údolí jménem Valle de Los Lagos bylo vidět Chirripo Lake, malé jezírko se senzačně zelenou vodou. Díky pěknému počasí jsme se rozhodli ještě trochu potrekovat po tamních horách a sestoupit do vesnice později. Rozhodli jsme se pro 6km okruh. Na mapě to vypadalo, že cesta bude skoro po rovince kolem skály, a že se vrátíme do rangerske stanice z druhé strany. Z opačné strany jsme sice přišli, ale cestou jsme museli vyšplhat další vrchol jen o 100m menší než Chirripo. V 11.30 jsme tedy rychle vyrazili dolu do vesnice. Kdo trekuje, zná jaké jsou sestupy. Děs. Jelikož deštná sezóna pomalu začínala, zejména ve vysokých horách , každou chvíli jsme čekali, že nás zastihne déšť. A taky že jo. Většinu zpáteční cesty jsme šli za prudkého deště, v blátě, vodě a všeho možného. Po 4,5 hodinách jsme se promočeni vrátili do našeho penzionu. Bohužel jim teplá voda přestala téct, tak jsme se museli spokojit se studenou. Za tu nádheru, co jsme viděli, to ale stálo.

Po Chirripu jsme oslavili a naše bolavé svaly aspoň trosku vyléčili v Horkých pramenech v místní vesničce. Poté jsme se odebrali zpátky do San Jose. Vyměnili další peníze a pokračovali dál na sever.

Monteverde

Monteverde je jeden z nejznámějších a tudíž nejturističtějších parků v Kostarice. Musíme podotknout, ze Monteverde nás celkem zklamalo. Žádné pořádné stromy, zvířátka všechna schovaná...a není divu. Již u vstupu jsme viděli spoustu autobusů klasických cestovek, až po různé školy v přírodě apod. Taky jsme byli ohromeni cenami. Jak za vstup do národního parku, tak za hotely. Trošku jsme tedy změnili plány. Rozhodli jsme spát na divoko a národní park Monteverde navštívit jen na jeden den. Rozložili jsme si stan vedle jedné chaloupky (poutnici, kteří pocházejí každý z jiného koutu světa). Celkem zajímaví lidé..povečeřeli jsme společně, zazpívali, zahráli na bubínky....bomba.

Fortuna, volcán Arenal

Hned vedle NP Monteverde leží vesnička Fortuna s jezerem a dosud činnou sopkou Arenal. Jelikož autobusem to trvá 7h a s koníkama přes hory 4h, ale za 40 babek, rozhodli jsme se jit pěšky. Když to jde na koních, proč ne my po vlastních? (ha,ha) Když se Marek probořil po kolena do bahna, vrátili jsme se zpátky a na druhý den pokračovali autobusem.

Po celé dva dny jsme měli ve Fortuně nádherný výhled na sopku Arenal. Měli jsme štěstí, většinou je prý Arenal v mracích. (Vůbec jsme měli na počasí štěstí.) Sopka Arenal se bohužel vylézt nedá, a kdo to zkusil, tak už se nevrátil. Taky jsme se vykoupali ve vodopádech...a zase dál na sever...

Refugio Nacional de Vida Silvestre Caňo Negro

Nejdřív autobusem, pak našim prvním a úspěšným stopem přímo do vesničky Caňo Negro. Caňo Negro je vlastně jezero, kde jsme si pronajali průvodce s loďkou. Viděli jsme spoustu krokodýlů, ptáků...hned po Corcovadu nejlepší zážitek.

Cesta do Nicaragui

Do Nicaragui jsme se museli dostat přes hranice loďkou ( což nám vůbec nevadilo, až na tu cenu ), ale zato máme o zážitek víc. Celní kontrola probíhala tak, ze jsme asi uprostřed naší plavby zajeli na břeh, tam nám celníci v dřevěné boudě odebrali pas, ze břehu nám zkontrolovali obličeje,"kormidelník" dolil benzin a jelo se dál. V prvním městečku San Carlos jsme na poslední chvíli stihli loď přes jezero do Granady. My jsme po 10-ti hodinách plavby vystoupili na ostrovech Isla de Ometepe a jeli další 4 km náklaďákem do městečka Altagrácia. Tolik lidi a různého zboží, co se vlezlo dovnitř, to asi nikdy nepochopím. Každopádně tam stihnul nějaký "výběrčí" odebrat od všech peníze.

Isla Ometepe

Ostrov Isla Ometepe leží na jezeře Lago de Nicaragua. Jezero je desáté největší na světě a jediné sladkovodní jezero,kde najdete žraloky. Isla Ometepe je vulkanického původu a je rovněž největší ostrov na světě, který leží ve sladkovodním jezeru. Název Ometepe je pojmenován podle dvou sopek, které na ostrově naleznete. Ometepe znamená dvě oči – dvě sopky ( volcán Madera je 1393 m.n.m. a volcán Conception je 1620 m.n.m.) Na ostrovech jsme nejdříve bydleli pár dní na farmě Finka Magdalena. Poblíž menší sopky Madera. Viděli jsme ale další vodopády. Cesta vedla vyschlou řekou, takže jsme do poslední chvíle nevěřili, že nějaké vodopády najdeme……našli a byly nádherné.

Vylezli jsme tamní, dosud činnou sopku Concepcion. Tak příkrý svah jsem snad ještě nelezla ( aspoň ne tak dlouho). Většina cesty vedla po kamenech a štěrku. Ve finále jsme se doslova plazili po čtyřech. Navíc jsme si ráno dávali načas a hned ze začátku jsme zabloudili a šli asi půl hodiny nahoru jiným směrem. Museli jsme se vrátit a začít šlapat jinudy. Cestou jsme se pořád rozhodovali, jestli pokračovat nahoru, nebo se vrátit. Báli jsme se, že zatmíme. Zato pak ten výhled! Paráda. A uvnitř sopky? Peklo. Stale čmoudící krátery, horká hlína ..až sel strach. Sestup rovněž nebyl zrovna jednoduchý. Hodněkrát jsme museli šplhat pozadu. Paní Tma nás ale nedohnala, což jsme oslavili večer v hospodě u piva.

Granada

Granada patří mezi nejkrásnější města ve Střední Americe. Je to staré koloniální město španělského stylu. Ulice jsou lemovány krásnými malými domky s obrovskými dřevěnými dveřmi, které jsou často otevřeny dokořán a vy můžete vidět, jak tamní lidé odpočívají ve svých proutěných křeslech……. Slyšeli jsme, že velmi podobné je město León. Převládá tam stejný španělský styl. My jsme se v Granadě zdrželi dva dny a pokračovali na sever do městečka Matagalpa.

Matagalpa, Selva Negra

Nejdřív autobusem do hlavního města Nikaraguy Managua. Je to nové velkoměsto připomínající obrovské sídliště. V Managui jsme se nikdy dlouho nezdržovali, a tak jsme viděli pouze autobusová stanoviště.

Matagalpa je tiché horské městečko, skoro bez turistů. Podnebí je daleko chladnější a příjemnější než v dusné Granadě. Poblíž se nachází park Selva Negra, jedna z nejlepších oblastí pro trekování. Selva Negra znamená Černý les. Vlastníci parku pocházejí z Německa. Kdo má navíc nějaké ty penízky, může tam bydlet v nádherném hotelu hned u jezírka.

Karibské pobřeží Nikaraguy, Corn Islands

Připravte se na častý déšť, dokonce i během tzv. suché sezóny Vám může pršet každý den. Narozdíl od zbytku území, na karibské straně se velmi snadno domluvíte anglicky. Velká populace je tzv. Moskito Indians a další kmeny jsou Sumo a Rama Indians, kteří mezi sebou doposud mluví anglicky.

A jak se dostanete na přenádherné ostrůvky jménem Corn Islands?

Ne tak jednoduše, jak se podle průvodce Lonely Planet zdá. Nejdřív z Managui do Ramy 10h autobusem. Nicarugua kupuje ojeté autobusy od Američanů, ale ty školní pro děti, takže jsem měla problém vlézt se mezi dva sedadla dokonce i já.(pozn. Jsem 160cm velká) Pak jsme ještě s našima kamarádama z Anglie čekali 8h na loď do Bluefield. Loď měla vyjíždět v 8ráno, ale kdo byl nervózní? Jenom my. Mám pocit, ze místním to snad ani nedošlo, že čekají celý den na loď. Po celodenním čekání jsme tedy nastoupili na nějakou nákladní loď a pluli 13h do Bluefield.( Podle Lonely Planet jsme měli plout pouze 4hod.) V Bluefield jsme byli sice první pasažeři na lodi, ale protože jsme neznalí jejich pravidlům, málem jsme neodjeli. Zatímco jsme nahoře na lodi dospávali, místní se začali dole zapisovat na nějaký list...když jsme zjistili o co vlastne jde, třicátá hlava na listě padla a více lidi na loď nepustí. To už ale bylo na nás moc. Rozhodli jsme se, nevzdát se. Přišli nás vyhodit dokonce i policajti, ale my jsme tvrdili pořád svoje a to, že jsme byli první pasažéři na téhle lodi. Po hodince dohadováni policajt nejspíš usoudil, že s náma nic neudělá, otočil list a zapsal 4 zlobivé turisty navíc.

Corn Islands se skládá ze dvou malinkatých ostrůvků. Větší je pouze 6km² velký a menší dokonce 1,5km². Většina populace žije na velkém ostrově a živí se rybolovem. Jsou tam neskutečně levné ryby na rozdíl od ostatních potravin, které jsou zase velmi drahé. Proto se doporučuje potraviny nakoupit už na pevnině. My jsme na velkém ostrově zůstali pouze jednu noc. Slyšeli jsme, že malý ostrov je ještě krásnější a opravdu je. Bydleli jsme v kempu hned na pláži, kolem nás spousta kokosových palem, nádherně průzračné moře....na snídani jsme měli manga utrhnuté rovnou ze stromu. Také se tu daří ananasům a kokosy nám padaly kolem hlav v hojném počtu. Kemp vlastní jeden příjemný Američan, ke kterému nás dovedl jeden místní klučina za pozvání na colu. Zpátky do Managui jsme letěli letadlem. Rozhodovali jsme se, jestli podstoupíme dvoudenní plavbu na pevninu a třetí den autobusem do Managui, nebo vezmem letadlo přímo do Managui a budeme tam za hodinu. Ale jak náš přítel z Anglie prohlásil: “Já nechci víc dobrodružství” a my jsme si zase řekli: “Opakované dobrodružství není dobrodružstvím”, a tak rychlejší způsob dopravy vyhrál.

Masaya

Město Masaya je známo především svým trhem. Řemeslníci nabízejí nejrůznější zboží ze dřeva, kůže, vlny……Velmi snadno se dá smlouvat. Stane se, že konečná cena výrobku je o víc než polovinu levnější, než stál výrobek původně.

Hned vedle městečka se nachází sopka Masaya, nejaktivnější sopka Nikaraguy. Nahoru vede příjezdová cesta, takže jsme se nahoru dostali stopem. Stále čmoudící krátery určitě stojí za shlédnutí této malé sopky.

Montezuma

Rozhodovali jsme se, kde strávit poslední týden naší dovolené. Byli jsme celkem unaveni, takže jsme před trekováním dali přednost Pacifickým plážím. Montezuma je nádherné přímořské městečko na poloostrově Peninsula de Nicoya navštěvované především surfařemi díky pacifickým vlnám. Když se vydáte na sever, dojdete k několika vodopádům. Pokud se rozhodnete pro dvouhodinovou procházku pláží, dojdete k vodopádu padající přímo do moře.

Montezumou jsme ukončili naše dvouměsíční putování. Poslední tři dny jsme zůstali v San Jose. Toulali se po městě, nakoupili nějaké ty dárečky rodičům a hurá domů na svíčkovou s knedlíkem a černý chleba.